Main menu

 

Zůstala jsem s dětmi sama

10 Lis 2017

Milé maminky, dnes vám představíme ženu, která se řadí mezi ty maminky, které to rozhodně neměly a nemají lehké… Řadí se mezi ty, co nemají žádný osobní život a vše, co mají, věnují jen a pouze svým dětem. Ano, jedná se o matku samoživitelku. Jana (38), zůstala s dětmi sama, manžel ji opustil a ona musela zcela přehodnotit své životní priority a život se jí před očima proměnil a otočil o 180 stupňů. Dá se to vůbec zvládnout? Na to nám odpoví právě Jana, která se našemu blogu svěřila se svým velkým životním úkolem.

Jak vypadá život samoživitelky podle statistik? Taková žena si nemůže dovolit věci v jiných domácnostech běžné, má problém s běžnými platbami za bydlení a základní služby. Je tedy v tzv. ohrožení sociálním vyloučením.

Domácností samoživitelek není v České republice málo. Již v roce 2013 se zhruba v každé sedmé domácnosti s dětmi staral o své potomky jen jeden z rodičů, dnes už v každé čtvrté, kterému žádný další dospělý člen v jeho domácnosti nepomáhal. Takových rodin bylo přes 165 tis. Výraz „samoživitelky“ používáme proto, že ve zmíněných neúplných rodinách byla tím jediným pečujícím dospělým z 90 % žena.

Jak to všechno začalo

Když jsem Kamila potkala, zdálo se mi, že nemohu být šťastnější. Byl skutečně milý a velmi zdvořilý. A co více? Byl dokonce o tři roky mladší, než já. Dlouho jsem měla smůlu na muže a najednou o mě stál krásný, mladý a inteligentní muž. Jednoduše jsem neodolala a velmi rychle jsem se do něho zamilovala. Mé štěstí bylo o to větší, když jsem zjistila, že mé city opětuje.

Velká láska. Velké naděje.

Potkali jsme se v knihkupectví, kdy jsme oba sáhli po stejné knize. Tedy setkání přímo literární. Měla jsem velkou radost, naše první rande proběhlo v příjemné kavárně, kde jsme mluvili především o filmech a knihách… Poté také o sobě… Pokračovali jsme s randěním celý rok a pak jsme spolu začali žít. Bylo nám spolu úžasně, až k neuvěření, a Kamil dokonce začal mluvit o dětech. Měla jsem velkou radost, říkala jsem si, že by to bylo krásné založit s ním rodinu. Těšila jsem se také z toho, že to on první navrhl možnost mít spolu děti.

Velké zklamání a pak další…

Když přišel na svět Honzík, Kamil byl nadšený. Koukal na něho jako na poklad. Aspoň to tak vypadalo v porodnici. Ale jakmile jsme dorazili domů, a já se na to tak těšila, začal být Kamil velmi podrážděný. Vadil mu pláč malého, nezvládal noční buzení, a to k němu téměř nevstával… Pravdou je, že jsem na něho kvůli stálému kojení a péči o miminko neměla tolik času. Ale snažila jsem se. Ovšem Kamil mi věčně něco předhazoval a vyčítal, nic se mu nelíbilo. Ve skutečnosti jsem neměla vůbec čas přemýšlet nad tím, že máme nějaké problémy. Veškerý čas skutečně zaplnil Honzík. Postupným sledem událostí jsem shledala, že už spolu téměř nemluvíme… A po roce jsem přišla na to, že jsem opět těhotná…

Odchod

Ve dnech, kdy jsem se vrátila s malou Natálkou z porodnice, Kamil téměř nebyl doma. Vůbec mi s dětmi nepomáhal. Zdál se mi uzavřený, odtažitý. Když jsem se ho ptala, co se děje nebo kde celý den je, tak mi většinou jen stručně odpověděl, že v práci a že nestíhá, jelikož má moc zakázek, tak je trochu nervózní, ale to se mi nezdálo. Ovšem důležitost jsem tomu nepřikládala, i když pomoc bych uvítala. Jednou ráno mě Natálka vzbudila pláčem, tak jsem ji šla nakrmit a na posteli jsem našla vzkaz. Byl od Kamila. Psal, že od nás odchází, že rodičovství nezvládá, že to není pro něj a že já jsem skvělá matka! Ať se nezlobím, ale prý to dobře zvládnu i bez něj a také nezapomněl dodat, že se zamiloval… do jiné a mladší… A bylo to… Jeho skříň zela prázdnotou… Já přes pláč neviděla ani na malou a ani teď sama nevím, jak jsem ji nakojila… Honzík plakal se mnou.

Sama s dětmi

Utápěla jsem se ve svých depresích a vůbec jsem nevěděla ani netušila, co budu dělat, jak vše sama utáhnu apod. Byla jsem úplně na dně a vyčerpaná. Štěstí bylo, že mi zůstal byt, ale netušila jsem, jak ho z mateřské zaplatím… Musela jsem začít chodit na brigády. Doma mi pomáhala maminka, bez ní bych to těžko zpočátku zvládla. Pak jsem zapojila chůvy a kamarádky, musela jsem rychle skloubit péči o děti s prací, abych měla peníze na všechny naše výdaje… Natálka byla malinká a mrzelo mě, že se jí nemohu tolik věnovat, kolik bych chtěla. Věděla jsem, že jí bude celý život několik mých objetí chybět, ale nedalo se nic dělat… Ani nevím, kde jsem brala sílu…

Jak jen to zvládnout?

Doposud se hroutím nad představou, jak jen to vše zvládnu… Co budu dělat, až děti budou obě ve školce… kdo je bude vyzvedávat, kdo bude čekat s nimi na to, až přijedu z práce? Nebude dětem chybět moje výchova? Nebudu je zanedbávat? Vím, že budu muset pracovat od rána do večera, abych zaplatila nájem a uživila nás… Výživné od Kamila nebylo moc kvantitativně „výživné“, tedy musím se otáčet… Budu muset pracovat i doma přes noc a skutečně nevím, jak budu stíhat… Mám štěstí, že má práce manažerky mě naplňuje a finančně mi vystačí… Ale nejsem si jistá, jak ve firmě budou tolerovat mou potřebu být s dětmi… Bude to velmi těžké a mám strach. Mohu být jen ráda, že mám také skvělé rodiče a přátele, kteří mi pomáhají, netuším, co bych bez nich dělala… Vůbec si nedokážu představit, jak to bez pomoci zvládají jiné samoživitelky, a sama ani nepředvídám, jak jen všechny své role dotáhnu do konce…

Mohlo by Vás také zajímat

Napsat komentář

CzechSlovakia