Main menu

 

Můj první týden s miminkem

15 Bře 2019

Když se mi Anetka narodila, myslela jsem si, že nemohu být šťastnější a také už asi nikdy nebudu. Ale ani zdaleka jsem netušila, že také mohu být někdy bezradnější. Chci proto vám i malé Anetce zdokumentovat náš první společný týden.

1. den

Když jsem si tě, moje holčičko, přivezla domů, byla jsem úplně vyčerpaná, chtělo se mi jen spát a spát a ty jsi naštěstí usnula hned, co jsem ti představila tvoji postýlku a položila tě do ní. Rychle jsem se také snažila usnout, abych pak měla energii a mlíčko pro tebe. Ovšem tvůj spánek dlouhý nebyla a za malou chvíli jsi měla hlad a také mokrou plenku. A tak to šlo až do večera, než přišel tatínek. Všehovšudy jsem spala dohromady půl hodiny. Byla jsem úplně unavená a chtělo se mi plakat. Bála jsem se, že se o tebe nedokážu postarat. Někdy jsem ani netušila, proč pláčeš, ale vždycky ses uklidnila u mě. I táta mě chvíli střídal, když už jsem tě nemohla uklidnit a čerpala své poslední síly. I celou noc jsme u tebe probděli, ale měli jsme z tebe radost.

2. den

Po celé probdělé první noci jsme s tátou ráno vůbec neměli síly, ale i tak jsme k tobě s láskou vstali. Byla jsi druhý den celkem klidná a hodně jsi spala i papala. Začalo to být pro mě příjemnější. Začínala jsem si zvykat na roli tvé maminky. Něco málo jsem přes den i naspala. Ještě, že mi pomohla tvoje babička a něco nám navařila předem, já bych na žádné kuchařské umění neměla s tebou sílu ani čas a táta by měl hlad. Takže by pak neměl na nás takovou náladu. Ale byla jsem moc ráda, že tě máme. A říkala jsem si, že s tebou to již vždy bude veselé.

3. den

Třetí den tvého pláče už jsem myslela, že se nikdy nevyspím, že se nikdy nenajím a nikdy ti nebudu dobrou mámou. Ano takto někdy maminky uvažují, obzvláště v šestinedělí, takže si z toho nic nedělej, protože my mámy pro vás děti chceme být ty nejlepší. Také mě začaly šíleně bolet prsa, i když jsem se tě snažila kojit sebevíce, stále jsem musela odsávat, a ta únava, ta byla nepřekonatelná. Bylo mi zvláštně smutno, ale vždy když jsem tě měla, Anetko, v náručí jsem se cítila jako v sedmém nebi, jako by mi nikdy v životě nemohlo být lépe. Jen kdyby tě tak netrápily ty „prdíky“. Tedy dočetla jsem se na internetu v diskuzích, že by to mohl být důvod tvého pláče. Tvoje babička a má máma mi volala, abych odpočívala a snažila se být nad věcí. Hm, někdy je těžké řídit se dobrou radou. Ale potěšilo mě, že jeden den za mnou přijede. Ty jsi nám opět proplakala noc, ale tatínek se choval statečně a přesto, že vstával do práce, pořád se k tobě nakláněl a zpíval ti nebo ti dával dudlík.

4. den

Ano, rozhodla jsem se pro šidítko, tedy dudlík, jelikož jsem se vážně chtěla aspoň dvě hodiny v kuse vyspat a nechtěla jsem, abys plakala, nemám to ráda. Mám pak velké obavy, že tě něco trápí a jsem bezradná, když nevím, co to jen může být. Tak doufám, že ti tím neublížím a stále tě budu moci kojit bez problémů. Ale popravdě mi to jde čím dál hůře a prsa mě stále dost bolí. Snad mi nehrozí žádný zánět. To bych nerada, přečetla jsem si, že bych pak mohla lehce přijít o mlíčko. A to nikdy nechci dopustit. Tak snad to tak nedopadne. Stále se mi při kojení hlavě honí vzpomínky na porod, jak to bylo těžké, náročné, ale zároveň opojné. Obzvláště, když jsem tě poprvé uviděla. Tak jdu ti opět dát trochu mlíčka, snad prsa budou lepší. Zítra přijede babička, tedy budu doufat, že se již trochu vyspím. Jak jen to těhotenství bylo pohodové, proč jsem si vlastně tolik tenkrát stěžovala, když jsem mohla tolik spát? O tom, že trpím, v tom požehnaném stavu nemohla být ani řeč.

5. den

Tvoje trápení s bříškem jsme s babičkou vyřešili nahřívacím polštářkem s peckami, ještě že tu babičku máme, byla jsem vážně za ni moc ráda. Stihla jsem i malinko zavřít oči. A přivezla mi s sebou také trochu optimismu. Ráno také za tebou přijela naše paní doktorka, řekla nám, že jsi zdravá a pěkně přibíráš na váze. Tak nakonec to kojení nebude tak marné. Také mi dala pár cenných rad, tak jsem za ně ráda. Ale dám stejně a především na rady mých kamarádek a zkušených maminek – budu poslouchat svůj instinkt. A ty tvoje. Zatím mě, co se týče tebe a tvých pocitů, nezklamal. I když teď nevím, zda vůbec je někde jiný svět, než ten náš doma, jsi stejně můj největší poklad, holčičko.

6. den

Probudila jsem se s tebou v naší posteli a říkám si, zda dělám dobře, že tě u nás v posteli necháváme spát. Ale pomáhá to. I táta se konečně do práce trochu vyspal. Vím, že mě potřebuješ cítit, cítit teplo maminky a její lásku a hlavně cítit mlíčko, to je mi jasné. Ale jenom, aby ti to neuškodilo. Babička tvrdí, že neuškodí, že i já jsem s nimi spala. Ovšem nevím, někde v diskuzích jsem četla, že pak si děti na to rády zvykají a partnerský život je pak ztracený. Ale budu doufat, že to tak nebude, obzvláště když jsi tak pěkně spala. A také se mi mnohem lépe kojilo a také tě mám moc ráda u sebe a ráda se s tebou mazlím, je to úžasné…

7. den

A tak už budeme mít týden doma za sebou. Utíká nám to a mě toho o tobě zajímá čím dál více, na nic jiného momentálně v poslední době nemyslím. Tátu to možná trochu trápí, ale musí si zvykat a až trochu poporosteš, bude lépe. Ale jsme rodina a jako rodina budeme šťastní a budeme za naše štěstí bojovat. Zatím je můj boj tě uspat, ale i to brzy bude lepší. Teď mě zajímají látkové pleny a bezplenková metoda, také si pořídím nějaké „uspáváčky“ pro tebe a kolotoč nad postýlku. Řeším jaké šatičky ti koupím na první pediatrickou návštěvu a stále čtu diskuze a články na internetu o mateřství a rodičovství … A je toho hodně, co mě ještě bude zajímat a je toho hodně, co nás čeká, zatím je to jen začátek… Náš začátek… Můj a tvůj, Anetko!

Přečtěte si i další zajímavé články:

S přáním pěkného dne
Mgr. Daniela Fruhwirtová-Hradská
www.mimulo.cz

Napsat komentář

CzechSlovakia