Main menu

 

5 x situace, kdy nám děti lezou nejvíce na nervy

19 Led 2016

S dětmi přichází do našich domácností radost, štěstí a harmonie, ale také řada situací a těžkostí, které budeme horko těžko rozdýchávat, proč? Protože jsou to prostě děti a ty přesně ví, jak nám život a náročně vybudovanou domácí pohodu jaksepatří okořenit. A nečekejme, že s námi budou mít slitování, naopak budou pro nás připravovat zkoušky ohněm. Rády si ověřují ve svých malých chytrých hlavičkách, zda jsme silní a hlavně ti nejlepší rodiče a ze všeho nejraději zkoušejí, co naše nervičky vydrží. Jaké situace patří mezi ty, kdy už u nás skutečně dochází k výbuchu?

Angry young business woman in glasses strong screaming with wild open mouth and holding head the hands. Toned closeup portrait

Nebudu jíst a nebudu

Často budeme pěnit v období vzdoru, to je docela šikovné období pro chvíle, kdy si naše děti náležitě vyzkouší naši trpělivost. Snad nebude den, kdy neuslyšíme jeho ne: „a nebudu se teď oblékat a teď ven jít nechci a tohle si neobleču a to se mi nelíbí a to mě nebaví, nedávej mi ruku, nemluv na mě a takové jídlo jíst nebudu apod. Cokoliv řeknete, cokoliv uděláte, se vašemu drahouškovi nebude líbit, chvílemi už nebudete vědět, čím se mu vlastně zavděčit. Nejhorší situace, kdy už skutečně rodičům dochází síly, je taková, kdy dítě razantně odmítá jíst, nic mu nechutná, u každého jídla brečí, někdy jídlo plive nebo ho dokonce zvrací a mnohdy schválně, ovšem předchozí zmiňované už je vážně k zbláznění… Jedinou možností je nějaká motivace, někdy ovšem děti vzdorují i tak, potom je jedinou možností nechat je být, obrnit si nervy a vyčkat lepšího období, tedy vše chce čas a trpělivost, jak jinak také.

Vše, co mi přijde pod ruku, řádně prověřím

Ať už mu koupíte novou hračku nebo sobě novou dekoraci, okamžitě je nepoužitelná a na kusy. Ano, také na ničení jsou naše děti velkými experty, ničeho se nebojí a u každé věci vyzkouší její kvalitu a nerozbitnost. V obchodě nám poradí hračku, kterou prostě žádné dítě nemůže rozbít, ale buď prodejce nemá děti, nebo nezná to moje, hračka může být sebepevnější a sebekvalitnější, ale další den už nebude ke hraní a pak už jen slepujeme a slepujeme a zpravujeme a často hračka letí oknem nebo ji končí v popelnici. Velmi pěkné také bývá, když nám děti prověří naše věci, sedačku trochu nastřihneme, „vždyť je to tak hezčí, mami“, z klávesnice od notebooku uděláme puzzle, „bude se ti lépe psát, tatínku, teď tam ty tlačítka nezavazí“, ze závěsů je hrací koberec, z knih je salát, z ovladače ukazovátko či meč, z naší krásné vázy je helma apod.

A Toddler ripping up with toilet paper in bathroom

Nepořádek nevidím

Sednete si na lego, šlápnete na dřevěný vláček, zakopnete o kočárek pro panenky. Několikrát za den řeknete svým dětem, ať si hračky uklidí, a když se večer znovu málem přizabijete o náklaďák, tak dítě vám sdělí, že je přece uklizeno. No asi tím spíš myslelo, že málem uklidilo mámu na podlahu, než že by si pouklízelo viditelně poházené, několikrát za den poukazované, hračky. Stále jen uklízíme nebo něco hledáme, ale aby naše dítě šlo samo od sebe uklidit nebo našlo ztracenou věc, to spíše dříve dospěje. V takových chvílích někdy pak přemýšlíme, zda se samy neuklidíme někam, kde nás nikdo nedohledá.

Dělám schválnosti a neposlouchám

„Ukliď si tu čepici do skříně“, čepice zůstane na zemi… „Pojď na večeři“, ne teď si začne sám hrát… „Nekřič“, začne přímo ječet… „Jdeme domů“, ne teď tu budeme co nejdéle… „Půjdeme tou cestou doprava“, ne doleva to bude lepší… „Běž spát“, ne teď se musí ještě uklízet a skládat lego či puzzle apod. Schválnosti jsou oblíbená záležitost našich nejmenších, čím víc jim budeme přikazovat a nařizovat, tím více a raději budou konat pravý opak… Je to ta nejlepší cesta, jak nás mohou celkem jistě a důkladně rozlítit. Když k tomu přidají vytrvalé odmlouvání, zaručeně se u nás dopracují k úspěšnému rupnutí nervů.

Budu ječet, budu mluvit a vynucovat si pozornost

Jednou z nejčastější a nejhorších variant, jak nás pěkně uštvat, je jejich neustálé ječení, když chceme uspat mladšího sourozence nebo nekonečné mluvení a nekonečné otázky právě ve chvíli, kdy se právě chceme dívat na film nebo si udělat nějakou práci. A když se tomu přidá ještě rozhovor typu „ohraná deska“, je náročné se rozdýchat. Když si dítě začne vynucovat pozornost, bývá nám častokrát k pláči, může si zajistit naši pozornost (a nejhorší je, že moc dobře ví, co dělá) křikem, nevhodným slovníkem, vyzrazením domácích pikantností na veřejnosti či nekonečným vynucováním si určité věci: „Mami, kup mi zmrzlinu, prosím a kup a kup, prosím, prosím, kup, prosím, prosím, tak už kup, prosím, kup, kup a kup!“ A když už se začne u vynucování si věcí vztekat, bít nás, dupat a hystericky vzlykat či nás citově vdírat („Táta by mi ji koupil! S tatínkem je větší zábava“… apod.) bývá těžké udržet se nad věcí, ale je to asi ta jediná možnost, jak z našich potomků nezešílet. 

Mohlo by Vás také zajímat

Napsat komentář

CzechSlovakia